Říjen 2008

Myšlenky v obětí

28. října 2008 v 19:04 | Jane |  Příběhy


Vlasy jí hladily při každém vánku obličej, který měl nepřítomný pohled.
Seděla na schodech u náměstí, kouřila své oblíbené cigarety a pomalu se stmívalo.
Kolem ní chodilo mnoho lidí, ale ona si jich nevšímala.
Přemýšlela nad svojí minulostí.
Nad kamarády, rodinou, školou svých snů, nad tím,v co dřív doufala.
Už dlouho nad tím nepřemýšlela a ani nechtěla, protože neměla v životě moc šťastných okamžiků.
Vzpomínala si však na lidi, kteří ji v životě pomohli a nebo se jen usmáli a mysleli to od srdce.
Už dlouho neviděla takový úsměv.
Doba kdy poprvé pocítila pocit štěstí a zároveň beznaděje začala, když uviděla ty krásné oči.
Dali ji na okamžik všechno,co si kdy mohla přát, ale najednou se všechno změnilo a ona se ocitla na místech,o kterých nemusela ani tušit.
Hlavou se jí promítly obrázky a příběhy, na které by nejraději zapoměla, ale věděla že to nepůjde.
Jenom díky vzpomínkám je taková,jaká je a i kdyby to chtěla změnit, tak by to nemělo smysl.
Z jejího nepřítomného pohledu ji vyrušilo projíždějící auto, které místo brzdy zná asi jenom klakson.
Zvedla se z místa kde přebývala a šla se projít k jezírku, kde zažívala možná nejšťastnější chvilky jejího života.
Procházela ulicí osvícenou tlumeným světlem, které ozařovalo álej stromů, v kterém vítr rozehrával o listy svou další píseň.
Hodněkrát za život tu píseň slýchávala.
Když šla někam, kam neměla.
Když chtěla jít domů, ale nemohla.
Když věděla co se stane a stejně tomu nezabránila.
Když chtěla něco, co mít nemohla.
Když šla mezi blízké a řvala o pomoc a nikdo
ji neslyšel.

Pomalu začínala být
tma, když se podívala na nebe, bylo tam zase to nebe, měsíc a hvězdy.
Všude kde byla ji vždycky doprovázeli a i když nebyli vidět, tak tam s ní jediné byli.

Pomalu jak se přibližovala k jezírku, ucítila silný vítr na svém těle, který ji připomínal noc, kdy tam byla se svojí kamarádkou.
U břehu bylo malé molo, na kterém byla se svoji kamarádkou, když začínala dovolená.
Stála tam, koukala na měsíc a najednou se podívala na Denisu (budeme jí tak třeba nazívat) a pověděla jí, že jí poví příběh o tomto místě a o jedné osobě.
Jednoho večera sem přišla dívka a posadila se na okraj mola a máchala si nohy ve vodě.
Přemýšlela o tom, jestli má vůbec cenu se snažit změnit něco, co nejde.
Přemýšlela o tom, proč tady teď sedí a dívá se na měsíc, který byl ten den v úplňku.
Přemýšlela nad vším a hlavně na pocit, který by neměla mít.
Ten večer také vál vítr.
Říkala si, co by se stalo, kdyby do té vody skočila a nechala se unášet vodním živlem kamkoli do hlubin.
Zvedla oči z vodní hladiny a na proti sobě uviděla postavu.
Postava stála na vodě a vítr jí pročesával její krásné vlasy a podávala ji ruku, když ona ji podávala dívce na molu.
Dívka vstala a nechala se hladit po tváři větrem a přitom jí stékaly malé perly z očí.
Natáhla ruku k měsíci, udělala krok a zmizela pod vodní hladinou…
Vždycky o úplňku se ukáže její duše, která je navždy sama, ale nemá pocit, bez kterého by žila, kdyby ho neměla.
Denisa se podívala na dívku, která ji vyprávěla příběh o dívce,sedící na kraji mola.
Po tom co dovyprávěla příběh, Denča řekla, že tady už nebude, ať jdeme k ostatním…
Po dvou měsících na samém místě o úplňku se náhodně Denisa setkala s dívkou a s příběhem.
Obě ten den neměly moc dobrý, tak popíjely alkohol.
Sedly si tam a povídaly si o životě, ale dívka se podívala na úplněk a vzpoměla si, co Denise vyprávěla ten večer za příběh.
Stáli tam a kouřili, kdyby věděli jak to dopane, tak by tam ani nevkročili.
Obě začaly brečet nad tím, jaký je svět, i když zbytečně, protože s tím nic neudělají.
Zeptala se Denisy, jestli si vzpomíná na příběh o dívce na molu a ona řekla, že ano.
Podívala se Denise se slzama v očích do tváře a řekla jí, že ta dívka na molu byla ona, ale že nemá sílu to udělat.
Ten večer si uvědomila, že nemá cenu přemýšlet nad ukončením svého bytí.
Uvědomila si, že až přijde její chvíle, ona na tom nebude mít žádné přičinění, že bude bojovat za to, aby nikdo nemusel pociťovat to, co ona, když stála na molu u jezírka a koukala na měsíc.
Dnes není úplněk a už nemá cenu přemýšlet nad tím, kde to všechno začalo, protože i po těch několika letech tady stojí a vzpomíná si na dívku na molu, akorát už s ní tady nebude nikdy stát Denisa, ale jenom ona sama.

Rozhlédla se naposledy dnešní večer po jezírku, otočila se a pomalu kráčela k toku řeky, podél níž se chtěla ještě alespoň na chvíli projít, než půjde domů.
V mp3 jí hrály její oblíbené písničky, které by se dalo říci vyjadřovaly všechny ty pocity, kterých se i přes ty roky nemohla zbavit.
Ze začátku se jimi nechávala ovládat, ale pak si řekla, že když já ne, tak ostatní ano.
Za život poznala hodně moc lidí, ale většinu z nich nikdy potkat neměla…
I u těch nejhorších se snažila najít alespoň něco, v čem by jim dokázala pomoci.
Ztratila kvůli pomoci i přátelé, které znala dlouho, jen kvůli tomu, že jim chtěla pomoci.
Jediné, co ji opravdu pomáhalo, byl pocit, že když ona nabízí pomocnou ruku někomu a on se pro ni natáhne a nepustí ji, že možná toho člověka uchránila před zklamáním, které zažila v usecích jejího života…
Člověk, který se naučí žít jen díky tomu, že pomáhá ostatním, po nějaké době zjistí, že jemu skoro nikdo tu pomocnou ruku nenabídne a že se s tím bude muset vypořádat sám a uložit si tu ránu někde v sobě na tom nejspodnějším místě.
Za nějakou dobu se ale začně dostávat napovrch všechno, co se tam uložilo a musí se přečkat nějaký čas, než se to vrátí tam, kam má a doufat, že se to ještě dlouho nevrátí…

Pomalu se vrací podél řeky domů, pak projde pár uliček, dojde ke dveřím, podívá se naposledy na nebe a vejde.
Pokračuje po schodech nahoru a sedá si k počítači.
Pustí si své oblíbené písničky, otevře si program na psaní a začne psát své myšlenky, vzpomínky, pocity....

My hope
My world
My live