Srpen 2007

dvě písničky, které mám ráda

21. srpna 2007 v 15:35 | Jane |  Music
Frou Frou - Psychobabble
Superchick - Courage

Pomáhat lidem, kteří si to zaslouží, možná vám

14. srpna 2007 v 16:04 | Jane |  Pro vás
Když tento článek začnete číst, prosím dočtěte ho.
Doufám, že to jak jsem to napsala pochopí každá osoba, která by chtěla, měla, nebo potřebovala pochopit. Víte, po dlouhý době sem si sedla ke kompu a něco sem napsala, a to já věci z ničeho nic asi jen tak nedělám, tento článek má pro mě význam, protože, jsem ho psala celý od srdce a né jako se nějaké články píši po lopatě.
V tomto článku je i kus mě, nekdo ho ucítí a někdo si ho jenom přejde a odejde, tak jak přišel.
Každý rozhoduje sám za sebe, je na vás jak vy.
Spím, nebo nespím? Je to skutečně, to co si člověk přeje aby prožíval?
Já nevím, dřív sem se měla kam schovat, teď taky, ale najde si mě to tam.
Přála bych si to jinak, ale vím, že to jinak být nemůže.¨
Neptejte se lidí kolem sebe a jen naslouchejte.
Slova nikdy nevystihnou to, co vy nebo někdo kolem vás cítí, co si myslí, jaký je, jaké má problémy a co chce dokázat.
Poslední dobou sem začala milovat noc, z toho důvodu, že je tak nádherně tichá a nesnaží se svýma názory říct jak to má být.
Každý ji pochopí jinak, každý ji procítí jinak a někdo ji nemusí ani objevit.
Snažím se vám možná naznačit, že hvězdy a příroda si nevybírají, pro koho budou svítit a za koho budou dýchat, ale že všichni na tomhle světě jsme si pro ni rovni.
Nemůže nám odebrat kyslík a zbavit nás světla zatím ne.
Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, proč se snažím pomoct každému člověku kolem sebe a já mu odpovím, že já mu chci pomoct, nemusím, můžu si vybrat, ale já chci protože vím, že si to tak něco přeje.
Dala bych cokoliv za to aby ten kdo si to čte, kdo mě zná, kdo si mě dokáže představit, kdo si to ani nepřečte, aby byl spokojený sám se sebou.
Vyrovnaný a nesnažil se předvádět, ponižovat lidi kolem sebe, brát jim jedinou naději kterou mohou mýt ukrytou kdekoliv a v čemkoliv.
Nemusím být sama šťastná stačí mi, když se lidem kolem mě rozzáří oči, krapek se usmějí v pár chvílích se cítí, že nad něčím vyhráli, přelstili, pochopili, že to nemusí být tak hrozný jak se zdá.
Pro mě si je každý rovný.
Není chudí x bohatý, hezký x ošklivý, smutný x šťastný, hodný x zlý….
Človíčci, sice vás neznám, ale můžu vám říct, že se to dá překonat, ale je to těžké.
Mě to dalo ať na tělo a na duši tolik jizev které nezmizí, že nevím co s nimi mám dělat do teďka.
Sama si nedokážu pomoct a nejhorší je, že tím jak sem se procítila do ostatních, mi už ani pomoct nedokážou.
Dneska sem byla celou noc venku až do odpoledne a potkala sem se s jedním klukem, kterého jsem ještě nikdy před tím neviděla a který je o osm let starší než já, že nechápe jak někdo s mým věkem mu dokáže přesně říct jaký je, čeho se bojí, co chce změnit a čeho chce dosáhnout za pár hodin co jsme se potkali.
Říkal, že na všechny lidi působí odstrašivým dojmem, že se ho bojí a já mu řekla že je jedno jak může působit, ale že je úplně jiný než se zdá a že ten dojem strachu ať aspoň na vteřinu kdybych ucítila, tam nemohl být, protože je to jedinečná osoba s jedinečným pohledem, který dokáže prozradit všechny tajemství v jediným okamžiku, ale jen málo kdo je dokáže pochopit.
Chci vám říct, že nechci podat pomocnou ruku jen lidem v mém okolí, ale také lidem, které ode mě mohou být vzdáleni několik set kilometrů.
Nevím jestli bych vám dokázala pomoct vyřešit vaše problémy, ale vím, že si s vámi mohu popovídat o čemkoli.
Vy neznáte mě a já neznám vás, ale přitom se známe tak dobře.
Prožívali jsme stejné pocity, prožíváme a budeme je prožívat v mládí ale příjde ten zlom kdy nás opustí.
Chvíli se radujeme, ale pak zjistíme, že nám zase něco schází a budeme to chtít najít, jako když chceme, opustíme, zanecháme ten pocit samoty a beznaděje.
Je jen na vás jestli mě vezmete za ruku, kterou vám podávám s tím, že ani vy, ať jste provedli cokoliv si nezasloužíte prožívat to, co jsem si prožila já a třeba i miliarda lidí ve světě.
Přeji vám ať najdete, to co hledáte.
Přeji vám ať uskutečníte, to co si přejete.
Ať přestanete s tím, čím přestat nemůžete.
Ať vás opustí to, co vás pronásleduje.
To co nás stvořilo, neurčilo, kdo má být šťastný, tak proč by jste to nemohli být zrovna vy?
Ať se z vašich očí vytratí ty slzy samoty a zajiskří ty jiskry štěstí.
Moje pomoct, nebo jenom kamarádské popovídání se ze začátku zatím bude odrážet jenom v této e-mail adrese,
Až podle toho, jak by se to ukázalo. Bych se dokonce naučila pro vás vytvořit nějaký chat, nebo já nevím co.
Lidičky, když si řeknete že jste sami na tomto světě, tak potom co jste si přečetli tento článek, který je napsán z ničeho nic po třech měsících odpočívání mého blogu, je důkaz toho že v tom nejste sami, já sem v tom pořád svámi, akorát že už ne v těch gardách co jsem dostávala do hlavy, když jsem byla tak kde můžete být zrovna vy, nebo kde už nejste, nebo já nevím.
Někdo má štěstí, že ta samota, ho mine, ale někdo má nevím co, že si ho ta samota nejde, ikdyž je okolo něj hodně moc lidí, které máte rádi.
Asi to ukončím tím, že nikdo nemá právo brát, kdo jsme, co chceme, co cítíme, co vidíme a hlavně jací jsme.
Každý z nás je jedinečná bytost a nikdo nemá právo nikomu nic z našeho života brát, nebo vymlouvat.
Věřte svým snům a uvidíte, že jednou z ničeho nic, se vaše sny začnou plnit. A lidi co vám nevěřili, co vám ubližovali, pocítí obrat z jiskry naděje na východisko bez konce.
Vaše už né Roxy, ale
Jane