Srpen 2006

Děkuju!!!!!

14. srpna 2006 v 15:20 | Roxy |  Pro vás
Moc děkuju lidem, kteří navštěvují můj blog. Vždycky když mi je špatně, tak pátrám po internetu a hledám nějaké stránky, které by mě zaujaly a nacházím jich docela dost:)Děkuju vám za to, že si čtete básničky, povídky, články atd...Komentáře si čtu ráda a ráda vám odpovídám.Návštěvní kniha se pomalu, ale jistě rozjíždí ( musim zaklepat, abych to nezakřikla) Moc děkuju za všechno!!!!!

Po staletí

9. srpna 2006 v 12:08 | Roxy |  Příběhy
Po staletí….
Po staletí bloudím po těchto chodbách. Po staletí jsem osamělá, napůl živá a napůl mrtvá. Po staletí noc co noc zabíjím lidi a piji jejich krev.Každý den se schovávám před sluncem a vzpomínám na tu noc co mi změnila život. Vychází slunce. Jak ráda bych se koukla na tu krásu, ale nemohu. Několik staletí zpátky jsem ten poslední den koukala na západ slunce a snažila si vrýt ten obraz do paměti. Ale po tak dlouhé době už je obraz v mé hlavě vybledlí a slabí. Krása z něj odešla.
Bloudím po chodbách svého kdysi krásného hradu a vzpomínám na tvé lži. Na tvůj polibek. Kde jsi. Po staletí na tebe čekám. Čekám na to abych tě mohla zabít, tolik tě nenávidím. Ale ty se nevracíš. Opustil jsi mě a můžeš za mou samotu.
Jestlipak si pomatuješ na tu poslední noc. Kdy jsi přišel a řekl ,,Utečeme má lásko. Zbavme se tvého manžela a buďme jen spolu." Jak ty slova krásně zněla. ,,spolu,, Pomatuji si jak jsi slíbil, že až ho zabiji, že na mě počkáš při západu slunce na našem místě u skály. Věřila jsem ti. Manžel seděl ve svém pokoji. Popíjel víno a koukal do krbu. Potichu jsem vstoupila. Přistoupila k němu ze zadu a dýkou, kterou jsi mi dal jsem toho hodného muže, který mě miloval zabila.
Jeho poslední slovo bylo ,,Proč má ženo?" A jeho život zhasl. Rychle jsem se rozběhla ke skále kde jsi měl čekat, ale ty jsi tam nebyl. Nečekal jsi na mě jak jsi slíbil.Čekala jsem. Sledovala poslední západ slunce a cítila, že už nebudu nikdy moct tu krásu spatřit. Vrátila jsem se do hradu. Tělo muže už nalezli. Šla jsem do svého pokoje a tam jsi stál ty. Myslela jsem, že jsi to ty, ale byl to bratr mého manžela a byl to také tvůj bratr.
,,Ty jsi ho zabila." Podíval se na mě pohledem plným nenávisti. ,,Nechala jsi se oklamat mým bratrem a zabila jsi svého muže. Nechť je tvá duše prokletá a nenajde klid dokud jí neodpustí skutečná láska." Jeho pohled hořel jako oheň v krbu. ,, Nechť už nespatříš denní světlo." Moji vlastní lidé mne vyhnali do chladné noci. Bez jídla, bez vody bez všeho. Šla jsem k té skále a skočila, ale neumřela. Jsem prokletá. Už po staletí..
A je tu zase noc. Opět jdu ven. Do města kde jsou lidé a opět si vybýrám nějakou obět a ochutnám její krev. Jak to dělám po staletí.Byla jsem svědkem několika kultur a nyní lidé u vývoje skončili. Jejich svět je tak zlí. Procházím se po ulicích a čekám na svou obět. Zamířím do parku. Posadím se na lavičku a sleduji měsíc. Jediný můj přítel.
,,Máte tu volno.?" Promluví na mě známí hlas. Polekaně se podívám na muže, který na mě promluvil. Přesto, že mé srdce dávno nebije měla jsem pocit jako by se zastavilo. Koukala jsem do tváře mého manžela. Je zvláštní, že až po staletích jsem si uvědomila jak byl krásný a že já ho milovala. Tys mě jen očaroval, ale jeho já milovala. Proto se kletba stala skutečností. Zabila jsem svou pravou lásku. Tolik jsem se chtěla dotknout mužovi tváře a pohladit ji jako jsem hladila tenkrát tebe. Muž se posadil. Cítila jsem jeho krev, která mu proudila v žilách. Jindy bych nečekala a ochutnala bych jak chutná. Jak je teplá a chutná, ale tentokrát ne. Tiše sedíme a koukáme si do očí. Nevím jestli cítí to co já. Jestli můj muž je v něm. Jeho rty se přibližují. Jeho rty chutnají jako tvé. ,, Já ti odpouštím." Na mé tváři se objevují slzy. Já pláču. Nastavuje mi svůj krk. Pomalu se přiblížím a s pláčem ochutnávám jeho teplou krev. Saji a saji, je tak teplá tak sladká. Je to modrá krev. Tvá krev.
Odnesla jsem tě do našeho hradu do naší ložnice. Čekám kdy se probereš. Vybral jsi si můj osud. S tím tvůj bratr nepočítal. Otevíráš oči a já v nich vidím tu lásku, která se odráží v mém srdci. To staleté čekání mi stálo za tuhle chvíli a tenhle pohled. Láska mi odpustila a společně najdeme konečně klid. Venku svítá. Vychází slunce. Oba beze slov vyjdeme ven. Slunce tak bolestně pálí. Koukáme si do očí a naše rty se přibližují. Poslední polibek a společný pohled na tu krásu, která nám byla po staletí upírána. Nyní umíráme, ale nelitujeme. Naše duše najdou klid………Společný klid
Autor: Magda

Temný anděl

8. srpna 2006 v 11:11 | Roxy |  Příběhy

Temný anděl…

Bianka byla zvláštní dívka. Byla z bohaté rodiny, ale nikdy nebyla jako ostatní dívky. Povýšenost a namyšlenost jí byla cizí. Měla ráda samotu a svůj klid. Byla moc krásná, ale svou krásou chlapce odrazovala. Měla krásně dlouhé rovné černé vlasy a oči měla černé jak nejtemnější noc.
Bianka šla po školní chodbě a už jí opět v hlavě začali mluvit ty cizí hlasy. Pořád ji prosili o pomoc nebo ji nadávali. Rychle zabočila k záchodu.Zavřela se v jedné kabince a posadila se na zem. Ruce si přitiskla na uši, slzy se jí kutáleli po tvářích a potichu prosila at jí nechají být.po chvilce hlasy odešli.Chvilku tam ještě seděla a potom se rychle zvedla a pospíchala na hodinu angličtiny kam už stejně šla pozdě.
Seděla doma na svém obvyklém místě.Venku už byla temná noc a Bianka seděla na svém balkonu. Opět ji pronásledovali hlasy a Bianku to dohánělo k šílenství. Najednou se rozhodla. Pomalu šla do koupelny a napustila si vanu. Ve spodním prádle si vzala do ruky svůj obětní nůž a vlezla pomalu do vody. Dopis, který měla napsaný už pár dní ležel v jejím pokoji na polštáři na posteli.
Hlasy ji povídali ,,Stejně to nedokážeš.!" Šeptali jí různé věci…Bianka zavřela oči a řízla se do zápěstí, přendala nůž do druhé ruky a řízla se do druhého zápěstí. Otevřela oči a koukala na vodu, která byla zbarvená do ruda.Pomalu začala upadat do bezvědomí.
,,Není tvůj čas, musíš splnit svůj úkol." Pomalu otevřela oči.Ležela v pokoji na podlaze.Koukla se na své ruce.Po říznutí tam nebyla jediná památka. Zvedla hlavu a nad ní stál krásní chlapec, ale nebyl jen tak obyčejný. Ze zad mu vystupovaly krásné, ale černé křídla. Celý byl temný. Vlasy černé a oči stejné barvy jako měla ona. Podali ji ruku. Přijala a postavila se. ,,Kdo jsi??" Optala se opatrně. ,,Já jsem temný anděl a ty také." Bianka koukala na anděla, který byl černý a jak sám řekl temný a ona měla být jako on? To není možné. Pomalu couvala až se zastavila o stěnu pokoje. ,,To není možné." Posadila se na postel. Chlapci zmizeli křídla pomalu si sedl vedle ní. ,,Je to těžké, ale já ti pomohu." Koukla se na něj a vše se v ní zastavilo. Byl tak krásný. ,,Jmenuji se Alvin" Bianka se pomalu zvedla a oblékla se. Byla tam celou dobu ve spodním prádle. Vzala si na sebe své oblíbené černé dlouhé šaty. Vlasy si sepjala do vyčesaného culíku. ,,Jsi krásná." Zašeptal potichu. Otočila se na něj a slabě se usmála. ,,Ty tedy budeš můj učitel?" Zvedl své oči k jejím a kývl. ,,přes den budeš stále tou samou dívkou, ale v noci se staneš tou opravdovou Biankou. S tímhle posláním jsi se narodila a pokud bys svůj osud nepřijala brzy bys zešílela jako se to stalo mé sestře.Nemohla se smířit s tím co je a raději se zabila.Nyní je čas abys se proměnila." Bianka najednou pocítila neskutečnou bolest.Srazilo ji to k zemi. Bojovala s tím. ,,Nesnaž se tomu bránit jinak to moc bolí. Přijmi to a bolest nepocítíš." Poslechla co ji Alvi poradil a bolest opravdu rychle ustala pomalu se postavila, ale najednou cítila jinou část svého těla. Na zádech měla černé křídla. Pomalu se jich dotkla. Byla tak hebká na dotek. ,,Víš nejsme o moc lepší než upíři." Řekl potichu. A pomalu se postavil. Opět měl na zádech křídla. Pohnula se k sobě a zase od sebe. ,,My jsme poslové smrti. Bereme každou noc život abychom sami mohli žít. Nepijeme jejich krev, ale jejich duše a jejich energii. Hlasy co slýcháváš jsou duše, které si tě sami vybrali a vstoupili do tebe. Musíš jim dát najevo, že pokud se nesrovnají jejich duše nikdy nenajde klid. Chápeš?" Bianka se v sobě snažila srovnat veškeré nové myšlenky. ,,Já už s nimi dneska normálně hovořím.Víš kolikrát mě některý z nich poprosí abych něco udělal co nestihl před smrtí a díky tomu když to splním, najde jeho duše klid." Bianka se snažila přijít na to jak pohybovat křídli. Po chvilce na to přišla. Bylo to jednoduché. Stejné jako zvednout ruku. ,,Chceš se proletět?" Zeptal se jí. V duchu si říkal jak je krásná, dokonalá prostě jedinečná. Krásně se na něj usmála. Podal jí ruku a pomalu vyšli na balkon. Vzlétli, letěli vzhůru a jeden druhého objímali. Vysoko nad zemí se zastavili a koukali se jeden druhému do očí. Pak se políbili. Tohle spojení bylo zákonem temných andělů zakázáno. Oba cítili, že porušují to co by neměli, ale láska, která byla v jejich srdcích byla silnější. Jeden jediný polibek znamenal to, že už se nemají nikdy vidět. Najednou byli od sebe odtrženi jinýma dvěma temnými anděli. Donesl ji až do jejího pokoje. Byla to žena. Bianka se zhroutila na zem a po tvářích se jí kutálely slzy ne slané, ale krvavé. ,,Mé dítě co jste to provedli?!" Žena se posadila k ní na podlahu a zvedla její obličej. Otřela jí slzy. ,, já ho miluju. Zamilovala jsem se do něj v první okamžik co jsem ho spatřila. Bez něj je vše zbytečné." Žena se na ni usmála. ,,Nyní se ti to zdá nepřekonatelné, ale až budeš plnit své úkoly zapomeneš. Pojď je čas abys poprvé přinesla temnotu do života jedné dívky."Pomalu se zvedli. Vyšli na balkon a vzlétli. Jejich let byl potichý a rychlí. ,,Musíš se naučit rozpoznat komu dáš polibek smrti a u koho ještě nenastal čas. Není moc času za chvíli bude svítání. Vejdi to tohoto pokoje s balkonem. Přijdi k té dívce co si udělala to samé co jsi chtěla ty a rukou se dotkni jejího čela. Sama poznáš jestli její čas nastal. Jdi." Bianka vlétla na balkon a potichu vstoupila do pokoje. Zamířila do koupelny kde ležela ve vaně plné krvavé vody mladá dívka. Pomalu se rukou dotkla jejího čela. Cítila, že její čas nastal. Naklonila se až k jejím ústům. ,,Je tvůj čas." A otevřela ústa. Místnost se rozzářila a energie a duše dívky odešla z těla a vstoupila do Bianky. Záře ustala a Bianka pomalu odcházela. ,,Prosím udělej pro mne něco." Prosil ji hlas dívky. ,,Dopis s kazetou, který mám schovaný v támhleté skřínce vyndej a dej ho k mé mamince do ložnice. Aby pochopila s jakým člověkem to žije a co hrozí mé sestřičce. Nechci aby jí udělal to co mě." Bianka rychle vyndala kazetu s dopisem a položila to na místo jaké jí řekla dívka. V tu chvíli dívka z její hlavy zmizela. Bianka vyšla na balkon a vzlétla. Anděl tam na ním čekal. ,,Zvládla jsi to. Nyní každou noc budeš toto plnit. Sama poznáš kam letět smrt tě bude lákat a volat. Nyní let domů. Máš chvilku na to abys se trochu prospala." A odlétla. Bianka sama a zlomená letěla domů, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Letěla do staré zříceniny na kopci nad městem. Posadila se tam na nádvoří na studen a plakala. Opět ji tekli ty krvavé slzy. Spadla k zemi. Chtěla vzlétnout, ale padla k zemi a zlomila si jedno křídlo. Křičela bolestí. Plazila se po zemi. Bolest byla nesnesitelná.Musela ji překonat.Snažila se vzlétnout. Bolelo to, ale po nějaké době se domů dostala. Bylo už světlo a rodiče už nebyli doma. A tak se zhroutila u sebe v pokoji na podlahu a padla do hlubokého spánku. Ve snu k ní vstoupil Alvin. ,,Bianko netrap se. Miluji tě a bolí mě náš osud." Přistoupila k němu. ,,Bez tebe já jsem prázdnota. Bez tebe já své břímě neunesu." Pohladil ji po tváři. ,,Ale my spolu nesmíme být. Zapomeň na mě a žij dál." A odešel z jejího snu. Bianka se probudila někdy odpoledne. Zvedla telefon a zavolala do školy. Omluvila se u ředitele, že má horečku a tudíš se nedostaví pár dní do školy. Ředitel jí řekl, že hodiny má omluvené.Nic nechápala. Matka volala do školy a omluvila ji na několik dní. Bolest kterou cítila při každém pohybu byla neskutečná. Hlasy k ní opět mluvily, ale tentokrát už uznale a s úctou. Nakonec s ní mluvil jen jeden. Byla to duše jedné staré čarodějky. Poradila jí jaký si má udělat lektvar na uzdravení křídla. Bianka sháněla celé odpoledne přísady. Než přišli rodiče měla ho hotový a pomalu jej vypila. Bolest okamžitě ustoupila.
Rodiče dorazili domů kolem osmé hodiny večer. ,,Matko otče musím s vámi mluvit!" Oba rodiče se na sebe podívali a posadili se na sedačku v obývacím pokoji. ,,Už si pro tebe přišli že?" Optala se matka. ,,Bianka se posadila na zem. Na zádech se jí objevili černá křídla a na tváři opět slzy krve. ,,Matko proč já? Jak je možné, že ty o tom víš?" ptala jejich dcera..temný anděl nosící smrt. Když zvedla pohled vše se v ní zastavilo. Oba rodiče měli na zádech černá křídla. ,,Ale to není možné. Je to přeci zakázané, aby jeden temný anděl miloval druhého temného anděla.To není možné." Matka si klekla k dceři na podlahu. Jediný způsob jak se tomuto zákazu postavit je postavit se všem a bojovat a zplodit dítě jako jsi ty. Víš nás andělů smrti je dnes už velmi málo. Moc často už se nestává aby se narodilo obyčejné dítě obyčejným rodičům s osudem temného anděla. Já tenkrát když nám zakázali se s tvým otcem scházet a být v jakémkoliv kontaktu. Tak jsem jednoduše umřela." Bianka na ni vyděšeně pohlédla. ,,Cože matko?" Nyní promluvil otec. ,,Skočila ze skály přes den kdy ji nemohli zachránit křídla. Ale nedovolili jí umřít. Až jednou udělala tvá matka lektvar pro smrt temného anděla. Toho už se zalekli.Tomu už nemohli zabránit. Smrt tímto lektvarem je cesta k druhé straně. Byl by z ní čistý anděl a to nemohli dopustit. Naše dvě strany se nenávidí. Vlastně jdou proti sobě. Smrt a život. Nakonec když zjistili, že by přešla ke druhé straně i s tebou, dítětem, kterého nosila museli tomu zabránit a nechali nás nakonec spolu. Přísahali, že je to naposledy co to udělali." Bianka zvedla uplakané oči otci. ,,A čistí andělé spolu mohou být?" Matka s otcem se na sebe podívali. ,,Ne nemohou." Matka ji pohladila po tváři. ,,Smiř se prosím s tím, že budeš celý svůj život osamělá. My přesto, že jsme mohli bát s otcem spolu přesto jsme byli osaměli. Nosíš smrt Bianko, nosíš smrt a musíš se s tím smířit." Pomalu se zvedli. ,,Musíme jít plnit náš úkol a ty bys měla jít také." A oba pomalu odcházeli a nechali ji tam samotnou a zlomenou na podlaze. Plakala tak moc, že na podlaze byla kaluž krve. Těžko se zvedla. Došla do svého pokoje a udělala velmi důležité rozhodnutí. Vylétla z pokoje a zamířila do temného města. Létala nad prázdnýma ulicemi až ucítila smrt, která ji volala a přitahovala. Věděla, že tak to bude noc co noc a také věděla, že na svou lásku nezapomene. Bude brát životy lidem a sama bude chtít umřít. Jenže její osud se liší od osudu obyčejných lidí. Ona není obyčejná ona je temná anděl…posel SMRTI. Ona
je sama smrt…..
Autor:Magda

Nekončím s těmito stránkami

8. srpna 2006 v 10:33 | Roxy |  Pro vás
Tyto stránky ale budou aktualizovány i nadále.Takže se nemusíte bát že to tímhle končí.

POZOR, POZOR

7. srpna 2006 v 11:16 | Roxy |  Pro vás
Tyto stránky se přesouvají na www.slzyduse.com z důvodů rozsáhlejších možností.Administrátory tohoto webu budu já a svPia.Tyto stránky budou dále v provozu, ale jenom jako studnice informací.Doufám že se vám new web bude líbit.
S pozdravem Roxy a svPia
PS: Odpovědi na dotazy se budou řešit na novém webu ve foru.

Nádherný pocit

7. srpna 2006 v 11:06 | Roxy |  O mně
Už se vám někdy stalo, že jste někam šli a najednou jste měli z ničeho nic tak nádherném pocit, který jste už dlouho neměli?
Mě se to stalo nedávno a trval asi tak 5min.
Najednou všechny starosti zmizeli a ani jsem nebyla schopna přemýšlet.
Tohle se mi už dlouho nestalo.
Od té doby se mi zdá že se něco změnilo.
Nevím sice co, ale něco určitě.