zapoj se i ty a dej kousek sebe do těchto stránek

17. ledna 2009 v 6:41 | Jane |  Pro vás
nazdárek lidičky, mám takovej malej nápad. Nemám moc času na ty stránky přidávat nové obrázky, články, příběhy, básničky... takže bych vás chtěla poprosit, jestli by ten kdo by měl zájem mi nemohl na e-mail otevrioci@seznam.cz poslat cokoliv co by šlo na těchto stránkách zveřejnit. podpis autora bude na začátku a na konci a třeba i e-mail nebo icq. tak kdo bude mit zajem napište. zatim se mejte Jane
 

Myšlenky v obětí

28. října 2008 v 19:04 | Jane |  Příběhy


Vlasy jí hladily při každém vánku obličej, který měl nepřítomný pohled.
Seděla na schodech u náměstí, kouřila své oblíbené cigarety a pomalu se stmívalo.
Kolem ní chodilo mnoho lidí, ale ona si jich nevšímala.
Přemýšlela nad svojí minulostí.
Nad kamarády, rodinou, školou svých snů, nad tím,v co dřív doufala.
Už dlouho nad tím nepřemýšlela a ani nechtěla, protože neměla v životě moc šťastných okamžiků.
Vzpomínala si však na lidi, kteří ji v životě pomohli a nebo se jen usmáli a mysleli to od srdce.
Už dlouho neviděla takový úsměv.
Doba kdy poprvé pocítila pocit štěstí a zároveň beznaděje začala, když uviděla ty krásné oči.
Dali ji na okamžik všechno,co si kdy mohla přát, ale najednou se všechno změnilo a ona se ocitla na místech,o kterých nemusela ani tušit.
Hlavou se jí promítly obrázky a příběhy, na které by nejraději zapoměla, ale věděla že to nepůjde.
Jenom díky vzpomínkám je taková,jaká je a i kdyby to chtěla změnit, tak by to nemělo smysl.
Z jejího nepřítomného pohledu ji vyrušilo projíždějící auto, které místo brzdy zná asi jenom klakson.
Zvedla se z místa kde přebývala a šla se projít k jezírku, kde zažívala možná nejšťastnější chvilky jejího života.
Procházela ulicí osvícenou tlumeným světlem, které ozařovalo álej stromů, v kterém vítr rozehrával o listy svou další píseň.
Hodněkrát za život tu píseň slýchávala.
Když šla někam, kam neměla.
Když chtěla jít domů, ale nemohla.
Když věděla co se stane a stejně tomu nezabránila.
Když chtěla něco, co mít nemohla.
Když šla mezi blízké a řvala o pomoc a nikdo
ji neslyšel.

Pomalu začínala být
tma, když se podívala na nebe, bylo tam zase to nebe, měsíc a hvězdy.
Všude kde byla ji vždycky doprovázeli a i když nebyli vidět, tak tam s ní jediné byli.

Pomalu jak se přibližovala k jezírku, ucítila silný vítr na svém těle, který ji připomínal noc, kdy tam byla se svojí kamarádkou.
U břehu bylo malé molo, na kterém byla se svoji kamarádkou, když začínala dovolená.
Stála tam, koukala na měsíc a najednou se podívala na Denisu (budeme jí tak třeba nazívat) a pověděla jí, že jí poví příběh o tomto místě a o jedné osobě.
Jednoho večera sem přišla dívka a posadila se na okraj mola a máchala si nohy ve vodě.
Přemýšlela o tom, jestli má vůbec cenu se snažit změnit něco, co nejde.
Přemýšlela o tom, proč tady teď sedí a dívá se na měsíc, který byl ten den v úplňku.
Přemýšlela nad vším a hlavně na pocit, který by neměla mít.
Ten večer také vál vítr.
Říkala si, co by se stalo, kdyby do té vody skočila a nechala se unášet vodním živlem kamkoli do hlubin.
Zvedla oči z vodní hladiny a na proti sobě uviděla postavu.
Postava stála na vodě a vítr jí pročesával její krásné vlasy a podávala ji ruku, když ona ji podávala dívce na molu.
Dívka vstala a nechala se hladit po tváři větrem a přitom jí stékaly malé perly z očí.
Natáhla ruku k měsíci, udělala krok a zmizela pod vodní hladinou…
Vždycky o úplňku se ukáže její duše, která je navždy sama, ale nemá pocit, bez kterého by žila, kdyby ho neměla.
Denisa se podívala na dívku, která ji vyprávěla příběh o dívce,sedící na kraji mola.
Po tom co dovyprávěla příběh, Denča řekla, že tady už nebude, ať jdeme k ostatním…
Po dvou měsících na samém místě o úplňku se náhodně Denisa setkala s dívkou a s příběhem.
Obě ten den neměly moc dobrý, tak popíjely alkohol.
Sedly si tam a povídaly si o životě, ale dívka se podívala na úplněk a vzpoměla si, co Denise vyprávěla ten večer za příběh.
Stáli tam a kouřili, kdyby věděli jak to dopane, tak by tam ani nevkročili.
Obě začaly brečet nad tím, jaký je svět, i když zbytečně, protože s tím nic neudělají.
Zeptala se Denisy, jestli si vzpomíná na příběh o dívce na molu a ona řekla, že ano.
Podívala se Denise se slzama v očích do tváře a řekla jí, že ta dívka na molu byla ona, ale že nemá sílu to udělat.
Ten večer si uvědomila, že nemá cenu přemýšlet nad ukončením svého bytí.
Uvědomila si, že až přijde její chvíle, ona na tom nebude mít žádné přičinění, že bude bojovat za to, aby nikdo nemusel pociťovat to, co ona, když stála na molu u jezírka a koukala na měsíc.
Dnes není úplněk a už nemá cenu přemýšlet nad tím, kde to všechno začalo, protože i po těch několika letech tady stojí a vzpomíná si na dívku na molu, akorát už s ní tady nebude nikdy stát Denisa, ale jenom ona sama.

Rozhlédla se naposledy dnešní večer po jezírku, otočila se a pomalu kráčela k toku řeky, podél níž se chtěla ještě alespoň na chvíli projít, než půjde domů.
V mp3 jí hrály její oblíbené písničky, které by se dalo říci vyjadřovaly všechny ty pocity, kterých se i přes ty roky nemohla zbavit.
Ze začátku se jimi nechávala ovládat, ale pak si řekla, že když já ne, tak ostatní ano.
Za život poznala hodně moc lidí, ale většinu z nich nikdy potkat neměla…
I u těch nejhorších se snažila najít alespoň něco, v čem by jim dokázala pomoci.
Ztratila kvůli pomoci i přátelé, které znala dlouho, jen kvůli tomu, že jim chtěla pomoci.
Jediné, co ji opravdu pomáhalo, byl pocit, že když ona nabízí pomocnou ruku někomu a on se pro ni natáhne a nepustí ji, že možná toho člověka uchránila před zklamáním, které zažila v usecích jejího života…
Člověk, který se naučí žít jen díky tomu, že pomáhá ostatním, po nějaké době zjistí, že jemu skoro nikdo tu pomocnou ruku nenabídne a že se s tím bude muset vypořádat sám a uložit si tu ránu někde v sobě na tom nejspodnějším místě.
Za nějakou dobu se ale začně dostávat napovrch všechno, co se tam uložilo a musí se přečkat nějaký čas, než se to vrátí tam, kam má a doufat, že se to ještě dlouho nevrátí…

Pomalu se vrací podél řeky domů, pak projde pár uliček, dojde ke dveřím, podívá se naposledy na nebe a vejde.
Pokračuje po schodech nahoru a sedá si k počítači.
Pustí si své oblíbené písničky, otevře si program na psaní a začne psát své myšlenky, vzpomínky, pocity....

My hope
My world
My live






Sia - Breath Me

15. dubna 2008 v 14:54 | Jane |  Music
Nevim co bych k ní mohla dodat:)
 


Co vidíš?

24. března 2008 v 1:53 | Jane |  Příběhy
Co vidíš?
Rozhlédni se kolem sebe, co vidíš? Jaký je tento svět?Podle mě je takový jaký si ho uděláme.Někdo si vybere žít klidný život bez nějaké větči akce a někdo zas nepínavý, bez toho aby jim někdo říkal co má dělat.Cokdy jsme si ale jistí, že to takhle má být, ale něco tam pořád vadí k tomu abychom v něm byli spokojeni.Někdy to co celý život hledáme nalezneme, ale proklou
zne nám to mezi prsty jako nic.Když máte příležitost splnit si svůj sen, nenechte si ho utéct, protože není jisté že budete mít další šanci.A hlavně si plňte sny, protože se pak podíváte do zrcadla a ve větčině případech si řeknete něco jsem dokázal(a).
By: Jane

Moře

16. března 2008 v 16:17 | Roxy |  Básničky

MOŘE

Návrat naděje pocítíš,
strach z prohry vycítíš.
Pořád máš možnost se vrátit,
při prohře můžeš všechno stratit.
Stojíš na místě, kde jsi chvíli svobodná.
Nejsi tam sama, někdo ti možná pomáhá.
Jedna vteřina a všechno je jasné.
Jedna minuta a všechno je krásné.
Slza ti stéká po tváři,
proč tu pořád jsi lháři?
V moři smutku a naděje
část tebe navždy zůstane.
Každý tam má svoji část,
šťasten nemůže být dlouho nikdo z vás.
Smiř se s tím i ty,
nebo poslední část bude tvé hry.

Otevři oči

1. listopadu 2007 v 13:25 |  Básničky
Otevřeš oči a vidíš ten svět,
svět krutosti, který nemůžeš přetvářet.
Dělá si s tebou co se mu zamane,
ať ten skurvenej pocit hned vypadne!
Chceš to ukončit, vycházíš ze dveří,
náhle pak ucítíš pocit smíření.
Dvěře se zavřeli před myšlenkou tvou,
myšlenka temná se promění v temnou.
Díváš se do zrcadla a říkáš si kdo to je?
Je to snad bytost, která tě prokleje?
Co když se mílíš a obraz se mění,
ta postava se náhle tiše promění.
Stojí tam někdo bez duše své
a pocity jsou už prokleté.
Nemůžeš nikam, nemůžeš nic a pocit naděje zmizel jako nic.

Příběh

1. listopadu 2007 v 13:12 |  O mně
Příběh jedné doby,
Jedné chvíle,
Na jednom místě,
Jedné osoby,
V jednom pocitě.
Byla myšlenka........
Bylo místo.........
Byli lidi.......
Jací jsou?????
Jsou takový, jací chtějí být.

Nevím???

16. října 2007 v 9:18 | Jane |  O mně
Minulí týden se ve světě něco změnilo, ale nevím co.

dvě písničky, které mám ráda

21. srpna 2007 v 15:35 | Jane |  Music
Frou Frou - Psychobabble
Superchick - Courage

Pomáhat lidem, kteří si to zaslouží, možná vám

14. srpna 2007 v 16:04 | Jane |  Pro vás
Když tento článek začnete číst, prosím dočtěte ho.
Doufám, že to jak jsem to napsala pochopí každá osoba, která by chtěla, měla, nebo potřebovala pochopit. Víte, po dlouhý době sem si sedla ke kompu a něco sem napsala, a to já věci z ničeho nic asi jen tak nedělám, tento článek má pro mě význam, protože, jsem ho psala celý od srdce a né jako se nějaké články píši po lopatě.
V tomto článku je i kus mě, nekdo ho ucítí a někdo si ho jenom přejde a odejde, tak jak přišel.
Každý rozhoduje sám za sebe, je na vás jak vy.
Spím, nebo nespím? Je to skutečně, to co si člověk přeje aby prožíval?
Já nevím, dřív sem se měla kam schovat, teď taky, ale najde si mě to tam.
Přála bych si to jinak, ale vím, že to jinak být nemůže.¨
Neptejte se lidí kolem sebe a jen naslouchejte.
Slova nikdy nevystihnou to, co vy nebo někdo kolem vás cítí, co si myslí, jaký je, jaké má problémy a co chce dokázat.
Poslední dobou sem začala milovat noc, z toho důvodu, že je tak nádherně tichá a nesnaží se svýma názory říct jak to má být.
Každý ji pochopí jinak, každý ji procítí jinak a někdo ji nemusí ani objevit.
Snažím se vám možná naznačit, že hvězdy a příroda si nevybírají, pro koho budou svítit a za koho budou dýchat, ale že všichni na tomhle světě jsme si pro ni rovni.
Nemůže nám odebrat kyslík a zbavit nás světla zatím ne.
Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, proč se snažím pomoct každému člověku kolem sebe a já mu odpovím, že já mu chci pomoct, nemusím, můžu si vybrat, ale já chci protože vím, že si to tak něco přeje.
Dala bych cokoliv za to aby ten kdo si to čte, kdo mě zná, kdo si mě dokáže představit, kdo si to ani nepřečte, aby byl spokojený sám se sebou.
Vyrovnaný a nesnažil se předvádět, ponižovat lidi kolem sebe, brát jim jedinou naději kterou mohou mýt ukrytou kdekoliv a v čemkoliv.
Nemusím být sama šťastná stačí mi, když se lidem kolem mě rozzáří oči, krapek se usmějí v pár chvílích se cítí, že nad něčím vyhráli, přelstili, pochopili, že to nemusí být tak hrozný jak se zdá.
Pro mě si je každý rovný.
Není chudí x bohatý, hezký x ošklivý, smutný x šťastný, hodný x zlý….
Človíčci, sice vás neznám, ale můžu vám říct, že se to dá překonat, ale je to těžké.
Mě to dalo ať na tělo a na duši tolik jizev které nezmizí, že nevím co s nimi mám dělat do teďka.
Sama si nedokážu pomoct a nejhorší je, že tím jak sem se procítila do ostatních, mi už ani pomoct nedokážou.
Dneska sem byla celou noc venku až do odpoledne a potkala sem se s jedním klukem, kterého jsem ještě nikdy před tím neviděla a který je o osm let starší než já, že nechápe jak někdo s mým věkem mu dokáže přesně říct jaký je, čeho se bojí, co chce změnit a čeho chce dosáhnout za pár hodin co jsme se potkali.
Říkal, že na všechny lidi působí odstrašivým dojmem, že se ho bojí a já mu řekla že je jedno jak může působit, ale že je úplně jiný než se zdá a že ten dojem strachu ať aspoň na vteřinu kdybych ucítila, tam nemohl být, protože je to jedinečná osoba s jedinečným pohledem, který dokáže prozradit všechny tajemství v jediným okamžiku, ale jen málo kdo je dokáže pochopit.
Chci vám říct, že nechci podat pomocnou ruku jen lidem v mém okolí, ale také lidem, které ode mě mohou být vzdáleni několik set kilometrů.
Nevím jestli bych vám dokázala pomoct vyřešit vaše problémy, ale vím, že si s vámi mohu popovídat o čemkoli.
Vy neznáte mě a já neznám vás, ale přitom se známe tak dobře.
Prožívali jsme stejné pocity, prožíváme a budeme je prožívat v mládí ale příjde ten zlom kdy nás opustí.
Chvíli se radujeme, ale pak zjistíme, že nám zase něco schází a budeme to chtít najít, jako když chceme, opustíme, zanecháme ten pocit samoty a beznaděje.
Je jen na vás jestli mě vezmete za ruku, kterou vám podávám s tím, že ani vy, ať jste provedli cokoliv si nezasloužíte prožívat to, co jsem si prožila já a třeba i miliarda lidí ve světě.
Přeji vám ať najdete, to co hledáte.
Přeji vám ať uskutečníte, to co si přejete.
Ať přestanete s tím, čím přestat nemůžete.
Ať vás opustí to, co vás pronásleduje.
To co nás stvořilo, neurčilo, kdo má být šťastný, tak proč by jste to nemohli být zrovna vy?
Ať se z vašich očí vytratí ty slzy samoty a zajiskří ty jiskry štěstí.
Moje pomoct, nebo jenom kamarádské popovídání se ze začátku zatím bude odrážet jenom v této e-mail adrese,
Až podle toho, jak by se to ukázalo. Bych se dokonce naučila pro vás vytvořit nějaký chat, nebo já nevím co.
Lidičky, když si řeknete že jste sami na tomto světě, tak potom co jste si přečetli tento článek, který je napsán z ničeho nic po třech měsících odpočívání mého blogu, je důkaz toho že v tom nejste sami, já sem v tom pořád svámi, akorát že už ne v těch gardách co jsem dostávala do hlavy, když jsem byla tak kde můžete být zrovna vy, nebo kde už nejste, nebo já nevím.
Někdo má štěstí, že ta samota, ho mine, ale někdo má nevím co, že si ho ta samota nejde, ikdyž je okolo něj hodně moc lidí, které máte rádi.
Asi to ukončím tím, že nikdo nemá právo brát, kdo jsme, co chceme, co cítíme, co vidíme a hlavně jací jsme.
Každý z nás je jedinečná bytost a nikdo nemá právo nikomu nic z našeho života brát, nebo vymlouvat.
Věřte svým snům a uvidíte, že jednou z ničeho nic, se vaše sny začnou plnit. A lidi co vám nevěřili, co vám ubližovali, pocítí obrat z jiskry naděje na východisko bez konce.
Vaše už né Roxy, ale
Jane

Kam dál